Jana Maisho Zámečníková
Zbývá jen otisknout
své rty na papír
Smutkem ti zamávat
a hlavně nelitovat
Něco už dávno nelze změnit
Jako dítě jsem chtěla být
malířkou nebo kouzelnicí
Peří a sníh víří
zamlklým tichem
V celou perón oživne lehounkými kroky
Tak lehounkými až se ti chce brečet
Příšerně šedí holubi se zubí
mýmu zmuchlanýmu já
a nejdou odehnat
Zbývá... Do nádražního koše
zahodit verše, které
stejně nikdo nečete
a předlouhé čekání
na noční rychlík
Zákeřně sladká tma
a nečekaná rána do týla...
Co všechno se přihodí za záclonou?
Píšeš mi sonety
rudou rtěnkou na bledé sklo
Dotýkáš se mých vlasů
i celého těla
Svítá
Trhneš sebou
první tramvaj vjíždí do stanice
a pije opozdilé hvězdy z kolejí
jako ranní rosu
Prosím tě jako malá
Nechoď... Ještě máš čas
Tiskneš se ke mně zpocenými dlaněmi