Buďme vděční za to, co máme. I za banality - každodenní "samozřejmosti"
Na Štědrý den jsem si v autobuse ne úplně dobře sedla. Přes uličku seděla rodinka - máma, táta, synek. Rodiče se hádali. Otec chvílemi skoro křičel, matka plakala, vzteky kopala do nějaké tašky před ní na zemi, chlapeček jen seděl a koukal.
Měla jsem sluchátka, ale nedalo se něco neslyšet. Podle všeho jeli k prarodičům slavit Vánoce, protože nemají peníze na jídlo a ta matka z toho byla rozmrzelá. Otec prohlašoval, že měla říct a zašli by do Tesca. Chlapeček se zapojil a povídal: "Tatínku, nemáme peníze."
Tatínek má taky podle všeho vydržovanou milenku... Vlastně jsem ani nepochopila, jestli spolu ti rodiče žijí, anebo už ne a otec se ukázal jen na Štědrý den.
Zážitek strašný, chtělo se mi toho chlapečka odtáhnout na druhý konec autobusu a tam ho nějak zabavit, aby aspoň chvíli nemusel poslouchat, co má asi doma pořád.
Buďme vděční za to, co máme. I za banality - každodenní "samozřejmosti".
Berte to jako moje novoroční poselství. ;-)